Smečka - část 2.

Jak jsem, již říkal, najdu si smečku, u které se budu cítit v bezpečí. Nevím, proč jsem najednou takový, možná, že je to pud sebezáchovy. Doufám, že můj nový zvířecí instinkt mi pomůže najít tu správnou smečku. Ale, co když to nebudou lidská zvířata, jak já je nazývám, ale třeba vlci nebo psi? Do práce bych už radši chodit neměl, už teď vypadám jako zvíře dost a ani velká huňatá čepice mi nepomůže. Nejlepší by bylo se přesunout do přírody, nebo někam do lesa, protože jedině tam nebudu vystaven hanbě a neustálému dohledu vědců. Já bych tak mohl žít, ale lidé se mnou ne. Měl bych se postarat o to, aby jim to nevadilo se mnou žít, vždyť oni si pořizují psi a různé jiné domácí zvířata. Mě by nepřijali, ale člověk za vyzkoušení nic nedá, mohl bych to zkusit. Ta smečka, přece jenom si ji musím sehnat na mou ochranu a pro můj pocit bezpečí. A pak bych to mohl vyzkoušet, bude to velký problém, nebo ne, radši to zkoušet nebudu.

Co to je?! Něco zvláštního cítím, ale co to může být, najednou se musím celý hýbat, jakto? A dokonce vím, kam mám jít, to se mi ještě nikdy nestalo, nohy mě normálně vedou. Je to zvláštní, ale najednou předemnou není žádná překážka, cítím se tak osvobozen. Vidím jak se přede mnou mění velkoměsto ve vesnici a vesnice v lesy. Nic mě netíží, najednou všechno vydržím. Nic mě nebolí. Skoro nic necítím, až na to zvířecí cítění. Lesy jsou přede mnou, to by mohlo být ono, zde by jsem si mohl najít smečku. Doufám, že to bude jednoduché. Potácím se tady lesem a čuchám, žádnou stopu jsem zatím nenašel. Je to zvláštní vůně, takovou jsem ještě nikdy v životě necítil, a dokonce mě to táhne někam, ale nevím kam. Něco se někdé hýbe, radši se nebudu hýbat, abych nepřišel k úrazu. To snad ne, ono mě to chce zabít, ale co to je? Nemůžu to identifikovat, cítím jenom, že jsem v nějakám teritoriu. Ale komu to tady patří? Vypadá to, že je označkované celé území, cítím to. Stahuje se mi nesmírně kůže, cítím, že to bude běh na život a na smrt, musím rychle vyrazit. Snad se mi to povede, přeci mě nikdo nemůžezastavit jsem lidské zvíře, nejsem jenom zvíře, já jsem zvíře s lidským rozumem. Můžu se jim vyhnout, nebo s nimi bojovat, mám teď více možností, zatím si to, ale moc neuvědomuji.

Doufám, že jim uteču, běžím, jak nejrychleji umím. Mohl bych je zmást klamavým pohybem ze strany, na stranu. Nikdo z nich se nedá oklamat, co to s nimi je? Nedá se je oklamat ani kličkováním mezi stromy, dohánějí mně, jsou mi čím dál tím blíž. Ještě bych mohl zkusit nečekanou změnu pohybu, zase to na ně neplatí. Jsou chytří stejně jako, nejsou to taky lidská zvířata. Jak to mám zjistit, když běžím v nekonečném lese. Mohl bych jim to naznačit nějakými zvláštními zvuky. Zastavili, asi to zabralo, zkusím se zastavit taky. Upřeně se na mně dívají, jako bych byl jejich obět, ale podle jejich očí, to tak nevypadá. Teď za mnou jde asi vůdce jejich smečky. Je velký, silný a má huňatou hlavu. Vypadá podobně jako já, možná, že je to taky člověk. Mohl bych se na to zeptat, ale bojím se, že by se na mně vrhl. Zkusím mu vysvětli, kdo jsem a kde jsem se tu vzal, snad ještě umí mluvit jako člověk. Ale on najednou něco zavětřil a odběhl se svou smečkou pryč. Snažil jsem se za nimi rozběhnout taky, ale už jsem to nestihl.