Počátek - část 1.

Cítím to, je to tady, už to začíná. Kůže se mi stahuje, cítím adrenalin, začínám se pohybovat rychleji, vidím ostřeji, cítím co jsem nikdy předtím necítil.Najednou vím, kdo je můj nepřítel a kdo ne. Připadám si jak jestřáb na lovu, vidím kořist a zabiju ji. Slabší jedinci jsou moje kořist, prahnu po mase. Začalo to postupným narustáním nových chlupů po celém těle, potom se mi zostřil sluch a následně zrak. Tak teď jsem jako zvíře, ani mi to tak nepřipadá, rozum mám stejný jako člověk, ale fyzicky se cítím jako zvíře, jsem rychlý jako zvíře, mrštný a i silný jako zvíře, dokonce mám i čich jako zvíře.Toužím si najít smečku a lovit s ní, běhat s ní po pláních, lesích a stopovat kořist. Nikdo tam venku nesmí poznat, že jsem fyzicky zvíře, musím se nějak skrýt před lidmi. V práci to bude problém, už teď se mi chce běhat, musím ty pudy v sobě nějak potlačit. Nevím jestli je někdo stejný jako já, ale doufám, že ano.

Radši si vezmu tu velkou huňatou čepici, aby nikdo nepoznal moje nové zvířecí rysy. Tak to bude stačit, takhle mě snad nikdo nepozná, ještě, že je zima, nevím jak to budu dělat v létě. Budu se asi muset skrývat. Bude to těžké, ale asi ano, v práci  mi dají vyhazov. Uvidím, jestli se s tím dá žít, když tak se můžu přestěhovat do lesů a chovat se doopravdy jako zvíře. Nebo s tím můžu bojovat a zkusit se stát znovu člověkem, musím si vybrat. Ale přece nemůžu takhle vyjít na ulici, kdyby mě někdo viděl, hned by mě začali zkoumat, stal bych se exemplářem pro mnoho vědců, bylo by to všude a mě by se všichni báli. Kdo ví, co by se mnou udělali. Proto si musím najít smečku, aby mě uchránila a já se cítil v bezpečí. Doufám, že je se najde někdo, kdo je stejný jako já.